(Převzato z Bousováku číslo 10/1968)Narukoval jsem na podzim roku 1914 k jičínskému 74. pluku. V roce 1915 jsem byl nucen bojovat pro „širší rakouskou vlast“ na ruské frontě. Po roce 1916 jsem byl přemístěn na italské bojiště a to poblíž Terstu na planinu zvanou na Soči, kde my rakouští vojáci prožívali nezměrné utrpení. Stálá střelba z italských kanónů a strojních pušek nám nedovolovala pohybovat se po okolí. Krajina zde byla pustá, kamenitá a my jsme byli nuceni se skrývat jen za skalisky nebo v kavernách. Přísun potravy a ostatních potřeb byl zajišťován jen v noci.
V létě roku 1917 prolomili Italové z boku frontu a za našimi zády se objevila italská pěchota. Se slovy „avanti“, to je vpřed, nám Italové ukazovali cestu do kýžené Itálie. Zahodili jsme pušky a s radostí opouštěli nenáviděnou zpuchřelou rakouskouherskou monarchii. Ač jsme byli nepřátelé, Italové nám kamarádsky ukazovali cestu, abychom dobře a ve zdraví přešli hranici rakouských dostřelů. Byli jsme soustředěni do karanténního tábora v Palmanově v severní Itálii. Všichni jsme byli odvšiveni a po šest neděl pozorováni. Bylo nám dovoleno psáti domů. Po té lhůtě přišel rozkaz, kdo je Čech nebo Slovák, ať se přihlásí a byli jsme dáváni do vedlejších baráků v táboře. Bylo nás hodně a ve vlacích jsme byli odváženi na jih, za Neapol do města Paduli (mělo pět tisíc obyvatel). Cestou do tábora se k nám italští obyvatelé na nádražích chovali slušně a korektně a do vagónů nám házeli fíky, pomeranče i chléb. Bylo to sice zakázáno, ale italská stráž jako nevidoucí k tomu mlčky přihlížela. V Padule jsme byli ubytováni v zahradě kláštera, kde bylo v několika řadách postaveno asi 70 baráků. Délka každého baráku byla 60 metrů, šířka 12 metrů. Po stranách baráku kavalce se slamníky a polštáři a uprostřed patrové pryčny. Každý zajatec měl svůj slamník a dvě přikrývky. Každý barák byl určen pro 170 až 300 lůžek. Tábor pojmul asi 17 – 18 tisíc zajatců. Klášter se zahradou měl výměru asi 27 hektarů. Nad ním na svahu se rozkládalo město Padula (provincie Salerino). Středem tábora vedla široká ulice, kde do kašen tekla nepřetržitě čerstvá voda. Toto prostranství bylo přejmenováno na „Václavák“. Na mírném svahu nad baráky cvičili Sokolové a byla hrána kopaná, to byla „Letná“. A brána spojující klášter s táborem byla pojmenována „Prašná“ a konečně v dolní části ve staré vinici stál dřevěný barák, kde se konaly přednášky a i hrálo divadlo, který byl překřtěn na „Vinohradské divadlo“. Inu, Češi na matičku Prahu nezapomněli. Začátkem listopadu 1917 byl hrán v divadle od Klicpery Zlý jelen, od Štolby Staré hříchy, Revisor od Gogola, Strakonický dudák a více našich českých kusů. Oponu namaloval bratr Bartoš, rodák z Moravy. Ta představovala námět Kde domov můj. Mírně zvlněná česká krajina s protékajícím potokem, český rolník orající s kravkami, vlevo matka kojící malé robě, v pozadí malebné panorama Hradčan a po straně mladík obrácený do krajiny a hrající na housle. Garderoba byla sehnána porůznu. Hodně darovala správa tábora, něco bratři obětovali ze svých skromných zásob a dovedné ruce bratří krejčích z toho hodně vykouzlily. Na prvním představení byl zpíván Kde domov můj a Nad Tatrú se blýská, což na nás působilo dojemně. Bylo to pro nás jako svátost Libušina proroctví nebo jako velikost Nerudových básní. I s něžným druhým pohlavím si bratři dobře poradili. Byli mezi námi hoši 18 – 19 letí a po přestrojení do dívčích šatů byli k nepoznání. Musím poznamenat, že přítomný italský inspekční důstojník nevěřil že ta lepá děva na jevišti je zajatec. Mimo to se v tomto kulturním baráku konaly přednášky, probíraly naše dějiny, slavná doba husitská s vojevůdcem Žižkou, Jiříkem z Poděbrad a dáván za příklad mučedník Jan Hus, který pravdu miloval, hájil a za ní na hranici skonal. Dále zde bylo vyučování italštiny (kdo se přihlásil). Bratr Kolářský zde dirigoval pěvecký kroužek. Byli s námi v táboře potomci slavného českého loutkáře Matěje Kopeckého, Antonín, Jindřich a Matěj, kteří nás svými historickými hrami dobře pobavili. Loutky si sami vyřezali.
Stojí za zmínku, že v tomto klášteře bylo na pět set pokojů. V roce 1535 ho navštívil Karel V. a k večeři mu byl upraven svítek, do něhož bylo roztlučeno přes sto vajec. Dle pověsti i Karel IV., císař římský a král český, zde pobýval a na jeho oslavu byl pro něho upečen veliký český koláč.
Čas plynul, válka se stupňovala. Naše Národní rada se sídlem v Paříži, náš nejvyšší orgán, stále jednala o utvoření československého vojska v Itálii. V březnu roku 1918 jsme vyfasovali nový vojenský oblek, že půjdeme na frontu na práce. Byly vytvořeny centurie, tedy jednotky po sto mužích. Ale náhle v dubnu byla uzavřena smlouva mezi Itálií a naší Národní radou 0 povolení čsl. Vojska v Itálii. Toto rozhodnutí bylo s nadšením přijato a sen o legiích se stal skutkem. Nábor byl dobrovolný. Přihlášky se pohybovaly kolem 65 – 95 % ze sta. My rakouští zajatci jsme byli ihned postaveni na roven italským občanům s doložkou, po válce naše italské občanství nezaniká, ale trvá dále. Milovali jsme naši těžce zkoušenou vlast a kladli jsme pro ni vše, co nám bylo nejdražší – naše životy. Chtěli jsme bojovat pod praporem červenobílým oproti černožlutým prokletým odznakům. Československý voják opouštěje rakouský pluk nebyl žádný křivopřísežník, to je jen důkaz vlastenecké odvahy, národní kázně a hrdosti, neb uposlechl hlas svého svědomí a slavných dějin svého lidu. Nával do legií byl ohromující. Již v dubnu 1918 byly vytvořeny tyto pluky: č. 31 – Arco, č. 32 – Gardský, č. 33 – Doss Alto, č. 34 – Střelce Jana Čapka, č. 39 – Výzvědný a později č. 35 – Folingo. Každý přihlášený podepsal prohlášení, že se slavnostně zavazuje, že čestně a věrně bude sloužiti v národním vojsku, plniti závazky a bude poslušen svých velitelů. Ti, co slib nesložili, byli ihned odsunuti a posláni do jiného tábora. Naše pluky byly přemístěny do Umbrie. Hlavní velitelství a kádr se nalézal ve Folingu (35 tisíc obyvatel), severně od Říma. Náš 31. pluk byl umístěn v Assisi, kde byl na cvičišti proděláván patřičný vojenský výcvik. Pod italským sluncem ulicemi města zněly veselé české a slovenské písně a pochody jako Hej Slované, Bývali Čechové, Pochodeň hněvu neseme, Barušku i árie z oper atd. Obyvatelstvo nadšeně odpovídalo Eviva gli Czevoslovaki (Zdravíme Čechoslováky). Každodenní pozdrav při otkáních byl Ciao Ragarsi (Nazdar chlapci).
Po výcviku jsme byli přeloženi na frontu a byl nám přidělen úsek v Alpách u Gardského jezera. Terén byl kopcovitý, neklidný, zvláště kóta zvaná Doss Alto, kopec, v němž se nacházela kaverna, kde se mohlo ubytovat asi 20 mužů. Tato kóta hluboce vyčnívala do rakouských pozic. Dne 21. září zde byla svedena bitva s Rakušáky, kteří chtěli tuto pozici dobýt, ale se zlou se potázali. Naši hoši se urputně hájili a Rakušani odtáhli s nepořízenou. Ztráty byly na obou stranách. Na naší straně padli 2 důstojníci, 5 střelců, přes 30 zraněných a 5 bratrů nezvěstných. Tito byli zajati a jako vlastizrádci v Rakousku pověšeni. Na druhé straně byly ztráty mnohem větší. Rakousko stále dokazovalo, že v Itálii není žádné české vojsko, nýbrž naverbovaní a placení dobrodruzi. U mrtvých Rakušanů byly nalezeny dovolenky až na 6 neděl. Dále za přivedeného legionáře vypláceli odměnu až do 300 korun rakouských. Přes 60 bratří, kteří padli do zajetí, podstoupilo potupnou, ale hrdinou smrt. Umírali na šibenici pod slunnou oblohou italského nebe, se jmény svých drahých na rtech a s pozdravem příští osvobozené vlasti. Jejich oběť nebyla marná. Nesmím opomenouti bratra Bedřicha Havleny, v civilu berního úředníka, rodem z Čáslavska, který nedopřál svým katanům podívanou na svá muka a v rychlosti si sám navlékl přes hlavu oprátku a s úsměvem na rtech položil svůj život na oltář vlasti. Tento hrdinský čin uvedl v úžas všechny přítomné. Toto ověřili vojíni od 29. rakouského domobraneckého praporu. Z našeho kraje obětoval svůj mladý život bratr Josef Hojsák z Rožďalovic, svobodný, povoláním knihař. Ostatky těchto mučedníků popravených Rakousko-Uherskem byly v dubnu 1921 převezeny do vlasti a uloženy v čestných rovech v Praze na Olšanských hřbitovech.
Mějme na paměti všech mrtvých bratří, jejichž hroby jsou roztroušeny po italských bojištích a na Slovensku od Bratislavy až po Užhorod (padli při osvobozování Slovenska), neb z jejich oběti a drahé krve vyrostla svoboda a samostatnost našich národů. Napsal jsem jen stručně o životě, utrpení a strastech našich legionářů v Itálii. Všem mrtvým kladu na jejich rovy s láskou kytičku vzpomínek.
Život byl milencem – zemřít se nechtělo,
novými barvami chtělo se kvést –
co jasných myšlenek v duši vaší hořelo,
co práce v životě na Vás čekalo,
v prachu neschůdných cest –
jak jste šli oddaně, když štěstí volalo,
za sny v nichž rodil se náš nový svět.
Hrdinové naši, co to je?
Hlava se sklonila, očka Vám pohasla –
i to srdce se zdivilo
a naposled zoufale vydechlo.
Bylo to sražení
života svobody květ.
Zdroj: Josef Kocvera, Bousovák č. 5/2008, str. 9-10
